Obnova náměstí Krále Jiřího z Poděbrad v Řevnicích
Architektonické soutěžení ve formě letního přemítání. Se Zuzanou Ferencovou, Pavlem Pácaltem a Vendulou Krausovou jsme v srpnu 2015 na předzahrádkách, nábřežích a kavárnách přemýšleli o tom, jak hlavnímu řevnickému veřejnému prostranství navrátit charakter a velkorysost náměstí a přitom jej okořenit špetkou atmosféry původní vesnické návsi.
Uspořádali jsme scénu pro všední i sváteční život. Prostor, který se každodenně probudí, rozezní, naplní ruchem, aby pak v podvečer opět utichl. Místo pro každodenní plánované i letmé setkávání, sdílení, zastavení, poznávání a prožívání. Plnohodnotné náměstí, přirozeně nejdůležitější veřejné prostranství města, důstojné a reprezentativní, jedinečné. Centrum pro kulturní, společenské, sportovní a politické události, pro sdílení emocí.
Chápeme náměstí v jeho neustále proměnlivosti, pomíjivosti a změně. Představujeme si zde kvetoucí lípy, stejně jako jejich holé siluety vyrůstající ze spadaného listí. Prostor liduprázdný i zcela zalidněný. Tiše zimní i rušně letní. Melancholický, pod šedými mraky, i plný radosti a veselí, ozářený novoročním ohňostrojem. Místo s proměnlivou atmosférou, avšak jasným a pevným charakterem.
Poodhalili jsme paměť místa. Vycházeli jsme z jasného prostorového vymezení, které již přetrvává po staletí. Navrátili jsme náměstí jeho jednotu – jedno náměstí, jedna plocha, avšak místo pro mnoho aktivit a dějů. Navrhli jsme obnovit a doplnit torzo stromořadí, odolávaje pokušení pojmout náměstí jako park. Decentně jsme přidali trochu něčeho vesnického – v předzahrádkách jsme zachovali přirozené prolínání soukromého s veřejným; střed náměstí jsme pak obohatili kandelábrem, který propojuje funkci ryze užitnou s estetikou charakteristické vesnické či maloměstské májky. Doplnili jsme tak kašnu a památník, nově osvobozené coby dva pomyslné pevné body v centru všeho dění. Opodál už jen věž kostela, spíše tušená než viděná, ale rovněž k náměstí patřící.
